Některé myšlenky nás provází až ke končinám našeho vědomí — jsme jimi posedlí, ačkoli ze škatulky denní posloupnosti není úniku

Déšť zažehl kořeny duhy
Prvně jsme se políbili
Červené líce obzoru
Za staženými závěsy slabin
Byly ty naše.

*

Kůň jenž zapomněl všechny cesty nemá kam by šel
Přehršle figur na jevišti přece není nic k vidění
Nastražíš ucho vždy zbude jen dutý oblouk ticha
Zuby hodin sžírají hodináře až do chřípí bezvědomí
Poslední cáry něhy v osrdečníku jsi dočista pryč
Kam ses poděla.

(3.5.2019)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *